www.nun.sk

                                                 Národný klimatický program v rokoch 1991-1993

                                                                       (výber zo správ)

 

 

V súvislosti s aktuálnou diskusiou o klimatickej zmene sa v niektorých médiách a tiež vo vyjadreniach politikov objavujú nepodložené a zavádzajúce informácie, podľa ktorých klimatológovia do svojich klimatických scenárov v minulosti nezahrnuli určité aspekty súvisiace ako s fyzikálnymi, tak aj a spoločensko-ekonomickými procesmi. V uvedenom prehľade chceme dokumentovať, že autori prvých správ Národného klimatického programu (NKP), ktorý bol založený v bývalom Československu v roku 1991, všetky tieto aspekty do svojich správ zakomponovali, pričom vychádzali z medzinárodného vedeckého výskumu klímy. Viaceré zo záverov, ktoré vyslovili, sú rovnako aktuálne aj dnes a mnohé sa aj naplnili (komentár v závere), čo názorne ilustruje, že klimatológovia reálne analyzujú procesy súvisiace so zvyšovaním prirodzeného skleníkového efektu atmosféry a všeobecným rastom teploty vzduchu na Zemi.

 

Zo správ vyberáme:

1. Už začiatkom deväťdesiatych rokov dvadsiateho storočia bolo očakávané oteplenie zemského povrchu o 2 až 5 °C pri zdvojnásobení koncentrácie oxidu uhličitého, ku ktorému by pri zachovaní súčasného trendu  rastu malo prísť  v roku 2030. V roku 1993 bol odhad spresnený na interval 1,8 až 2,7 °C.

2. Pri koncipovaní scenárov sa rátalo aj s fluktuáciami a náhodnými procesmi (obr. 3), negatívnymi a pozitívnymi spätnými väzbami, ako aj vplyve oceánov ako akumulátora tepelnej energie. Autori správ tiež upozorňovali, že oteplenie nemá byť rovnomerne rozložené po celom zemskom povrchu, pričom väčšie hodnoty sa očakávajú v  polárnych oblastiach severnej pologule.

3. Rátalo sa so znížením zrážok vo vegetačnom období, čo bude spôsobené zmenami vo všeobecnej cirkulácii atmosféry  a polohou planetárnej frontálnej zóny.

4. Rovnako sa poukázalo na zvýšenie potenciálneho výparu v dôsledku rastu teploty vzduchu, s čím súvisí aj  zvýšenie pravdepodobnosti katastrofálnych  lejakov, premenlivosti množstva zrážok, hrozba, povodní sucha a pod.

5. V súvislosti s rastom teploty vzduchu v letnom období autori upozornili na zvyšovanie frekvencie letných horúčav.

6. Boli navrhnuté konkrétne opatrenia na zníženie emisií skleníkových plynov znížením spotreby fosílnych palív ako primárnych energetických zdrojov (okrem obnoviteľných zdrojov sa uprednostňovala aj jadrová energetika). Predpokladaný potenciál energetických úspor bol aj priamo vyčíslený (obr.4).

Detailnejšie informácie možno nájsť priamo v prezentovanom výbere zo správ.

 

 

       

                  

 

 

Národný klimatický program: 1/1991, 2/1991, 10/1993 (B. Moldan, M. Lapin, I. Nemešová, B. Sobíšek, R. Brázdil, J. Kalvová a kol.)

 

Pokusy o  založení NKP v ČSFR jsou již  staršího data. V záři 1987  se z iniciativy ČHMÚ sešli zástupci meteorologických organizací  a odborných resortů k  diskusi o možnostech ustaveni NKP, o jeho  náplni a organizaci. Přestože pozvané organizace projevily zájem  podílet se na řešeni úkolů NKP, nepodařilo se najít centrální orgán, který by problematiku NKP převzal do své působnosti. Po vytvořeni Federálního výboru pro životni prostředí a republikových orgánů životního  prostředí se  situace podstatné  změnila. Ředitelé  ČHMÚ a SHMÚ předložili v srpnu 1990 ministru-předsedovi FVŽP Ing.J.  Vavrouškovi,  CsC.  návrh  statutu  NKP  spolu s žádostí o jmenováni předsedy tohoto programu. Na základě této iniciativy ministr-předseda FVŽP jmenoval svým dopisem z 19. října 1990 RNDr. B. Moldana, CSc., tehdejšího ministra životního prostředí ČR, předsedou NKP.

 

V následujícím  období byly soustředěny  návrhy aktivit jednotlivých organizaci, zabývajících  se v ČSFR problematikou klimatu, jimiž by chtěly přispět do daného programu. Zájem o členství v programu projevilo devět organizací v České a 8 organizací ve Slovenské  republice. Po zhodnocení plánovacích materiálů WMO, týkajících se WCP,  jakož i odborných a organizačních předpokladů pro činnost NKP, svolal předseda ustavující zasedání Československého výboru NKP dne 17. dubna 1991. Na tomto  zasedáni zástupci jednotlivých organizací upřesnili své  návrhy na účast v  NKP. Bylo vytvořeno sedmičlenné   předsednictvo  NKP, odsouhlaseny  návrhy  statutu a organizačního řádu NKP a přijata  zásada, že NKP bude, nad rámec rozpočtů spolupracujících  organizací, hledat možnosti finančního zabezpečení pouze  těch činnosti, které nespadají do  plánů činnosti  zúčastněných organizací.  V tomto smyslu byl  zpracován i  návrh projektu  E6.1 "Výzkum  změn kvality ovzduší, klimatické změny a narušování ochranných vlastnosti atmosféry  - Národní  klimatický program  ČSFR" a  předložen v červnu 1991 na FVŽP. Na tomto zasedáni byla rovněž navázána součinnost s Národním  komitétem IGBP (Mezivládního programu geosféra-biosféra) a Československým výborem pro hydrologii. Pro vymezení problematiky NKP je  nezbytné vycházet z některých  širších souvislostí. Její celkový  rámec tvoři klimatický systém, jehož stav a  vývoj mohou mít výrazné dopady na život lidstva. 

 

Rovnovážný stav klimatického systému se může udržovat pouze za předpokladu, že se nezmění parametry, které jej podmiňuji. Faktory narušující uvedenou rovnováhu mohou vznikat jak přirozenou, tak člověkem ovlivněnou cestou. Dnešní zvýšené riziko antropogenního ovlivnění klimatického systému vyplývá zejména z  těchto sociálně ekonomických skutečností:

- počet  obyvatel Země se za  posledních 200 let zvýšil víc než pateronásobně,

- roční přírůstek průmyslové výroby je dnes rovný objemu celoevropské výroby v 30. letech tohoto století,

- za posledních 100  let byla zkultivována větší výměra půdy než  za celou předcházející  historii lidstva,

- spotřeba vody se zdvojnásobila za 40 let  (v období 1940-1980) a další  zdvojnásobení má nastat již za pouhých 20 let (1980 - 2000),

- spotřeba fosilních paliv činí dnes 30 násobek spotřeby v roce 1900.

 

Vážným rizikovým faktorem  úzce souvisejícím s činností člověka  je  trvalý  nárůst  koncentrace plynů způsobujících skleníkový efekt, tzv.skleníkových nebo radiačně aktivních plynů (…) Reakce klimatického systému na zvýšený přísun energie vlivem  rostoucího skleníkového efektu není jednoduchá. V tomto  systému existuje  řada zpětných vazeb, které mohou výsledný efekt zeslabovat nebo zesilovat. Klimatologové řeší tento problém pomoci komplexních matematických modelů všeobecné cirkulace atmosféry, z nichž vychází očekávané otepleni zemského povrchu o 2 až 5 °C při zdvojnásobeni koncentrace oxidu uhličitého, k němuž by při zachováni současného trendu  nárůstu došlo v roce 2030, a při zanedbání vlivu oceánů jako akumulátoru tepelné energie. Oteplení nemá být rozloženo rovnoměrné po celém povrchu Země. Větší hodnoty se očekávají v  polárních oblastech zejména  severní polokoule. Množství a rozdělení srážek vychází z modelů s menší spolehlivosti. Je  varující, že sníženi úhrnů  je pravděpodobné ve středních zeměpisných  šířkách, zejména v oblastech, kde se pěstují obiloviny. Bude způsobeno změnami všeobecné cirkulace atmosféry  a polohy planetární frontální zóny. Na našem území  dojde pravděpodobně  k největšímu  snížení srážkových úhrnů na jižním Slovensku a na jižní Moravě  ve vegetačním období roku. Celkově však mají  srážky na Zemi vzrůst, poněvadž vzroste i výpar z  vodních ploch v důsledku jejich zvýšené teploty. Při započtení vlivu oceánů jakožto zásobníků tepla a tlumičů teplotních  výkyvů vychází očekávané zvýšeni teploty zemského povrchu  nižší, a to v rozpětí  od 0,8 do 2 °C k roku 2030 a do 3 °C ke konci 21. století.

 

Hlavním nepříznivým následkem zvýšené teploty povrchu Země by  bylo zvýšeni průměrné výšky mořské hladiny vlivem teplotní  roztažnosti vody  a vlivem  tání polárních ledovců k roku 2030 o 10 až 30 cm a o 100 cm do konce 21. století.

 

Tyto změněné podmínky by  postavily lidstvo před řešeni řady problémů. Podle  (4) (Druhej medzinárodnej klimatickej konferencie, pozn. P.M.) by se  např. výroba obili musela přesunout do  jiných oblastí s  dostatečným množstvím vláhy. Tropické  a subtropické  oblasti by. se pravděpodobně  staly nesnesitelné horkými pro běžnou lidskou činnost i pro turistiku. Pokud by zde došlo ke změně srážkového režimu, byla by ohrožena  populace býložravců, zvláště ve Východní Africe. Tropické nemoci a epidemie  by se pravděpodobně začaly šířit směrem k pólům, mohl by  narůstat rozsah lesních požárů. Při nárůstu výparu a poklesu množství srážek by mohla poklesnout vydatnost vodních zdrojů na  nedostatečnou míru pro zabezpečeni potřeb  lidské společnosti např. v  zemědělství nebo ve vodní energetice. Při sníženi úhrnů srážek o 10 % by v některých oblastech došlo ke snížení  ročního odtoku o 40 % až 70 %. V  subarktických oblastech by byly  vážné ohroženy stavby využívající permafrost. Největším  nebezpečím by  však bylo zvýšení mořské hladiny, které by existenčně ohrozilo obyvatele nížinných,  zpravidla úrodných a  hustě osídlených pobřežních oblastí  ostrovů i kontinentů.  Vyvolaná nutnost je jich migrace by se stala problémem, jehož dosah lze jen těžko odhadnout. (…) Globální oteplení vyvolá na celé Zemi řadu specifických negativních důsledků. Na našem území  to bude pravděpodobně především sníženi srážkových úhrnů v nížinách ve vegetačním období, zvýšeni potenciálního výparu a sníženi vlhkosti půdy v nížinách,  sníženi  průměrného  průtoku  v řekách, absence sněhové pokrývky v nižších polohách  (do 1000 m n.m.), zvětšení  počtu katastrofálních  lijáků, zvětšeni  proměnlivosti množství srážek atp.

 

 

Klimatické modely se shodují v následujících závěrech:

 

1. Zemský povrch a troposféra se budou oteplovat, stratosféra ochlazovat.

2. U zemského povrchu je vzrůst teploty nejvýraznější ve vysokých zeměpisných šířkách v pozdním podzimu a v zimě.

3. Oteplení v rovníkových oblastech při zemském povrchu je menší než vypočítaná globální změna a v průběhu roku se málo mění.

4. V mírných zeměpisných šířkách severní polokoule je v létě na kontinentech oteplení vyšší než změna globálního průměru.

5. V Arktickém oceánu (podobně u Antarktidy) je oteplení v létě menší než změna globálního průměru teploty:

6. Hodnoty změn. o které by se při zdvojnásobení efektivního CO2 měla zvýšit teplota při zemském povrchu v celosvětovém průměru, se u jednotlivých modelů liší. S největší pravděpodobností lze rovnovážnou reakci teploty na 2xCO2 očekávat v intervalu 1,5-4,5 °C. Vzhledem k tlumícímu vlivu oceánu by však měly teplotní změny činit pouze 60-80  uvedených hodnot. Tato situace by měla nastat někdy na přelomu 21. a 22. století, některé scénáře ji předpokládají již v roce 2030.

 

7. Spolu s teplotou se budou měnit i srážkové poměry. Rovnovážné modely se shodují v závěru, že pro Zemi jako celek se roční srážkové úhrny budou zvyšovat. Globální úhrn srážek pro 2xCO2 vzroste o 3  až 15 %.

8. Ve vysokých zeměpisných šířkách se srážkové úhrny zvýší ve všech ročních obdobích.

9. Ve středních zeměpisných šířkách se zvýší zimní srážkové úhrny.

10. V suchých subtropech budou změny srážkových úhrnu malé, v některých oblastech dojde ke snížení srážkových úhrnu, v jiných ke zvýšení.

11. V odhadech regionálních změn se modely posud málo shodují, zejména v tropické oblasti. Téměř všechny modely však udávají zesílení JZ asijského monzunu a s ním spojených srážek v této oblasti. V mnohých modelech dochází rovněž k poklesu letních srážek nad kontinenty na severní polokouli.

12. Podle některých modelů se růst koncentrace CO2 u srážkového režimu může rovněž negativně projevit zvýšeným výskytem extrémních jevů (zásuch, povodní apod.). Odhady změn variability a frekvence extrémních jevu jsou však dosud velmi nejisté.

 

Ani s použitím nejvýkonnější výpočetní techniky nelze předpovídat časový vývoj klimatu pro menší geografické celky. Proto se vytvářejí regionální klimatické scénáře. Základem téměř všech scénářů jsou informace pocházející z výstupu klimatických modelů, především globálních cirkulačních modelů (GCM) a z analýz skutečných podmínek realizovaných v minulosti, at již jsou zachyceny přístrojovými pozorováními nebo tzv. proxy (náhradními) daty. Protože obě metody mají dosud svá omezení, je nutno postupy vzájemně kombinovat. Regionální scénář byl zpracován pro území bývalé ČSFR a České republiky. Podle GCM činí odhadovaná změna ročního průměru přízemní teploty k roku 2030 v ČR a SR 2,2 °C (dolní odhad 1.8 °C, horní odhad 2,7 °C). V tomto odhadu nebyl uvažován vliv aerosolu. 

                                        

                                           Obr.3  Pri klimatických scenároch sa rátalo aj s prirodzeným kolísaním klímy,

                                           fluktuáciami a náhodnými procesmi (NKP 2/1991, s. 16)

                                              

Přístrojová pozorování potvrzují, že v období růstu globálního průměru teploty rostla z časového pohledu celého století i teplota na našem území, i když v kratších časových úsecích nemusí být chování globálních řad s řadami na našem území synchronní. Z analýzy trendu teplotních řad vyplývá, že růst ročního průměru teploty na našem území je ve srovnání s růstem globálního ročního průměru o cca 50 % až 100 % vyšší. Po zvážení všech důvodu byl přijat konsensus používat v nejbližším období v ČR regionální scénář, jehož dolní odhad, resp. horní odhad očekávaných změn ročního průměru teploty je dán jako 1,1 násobek resp. 1,5 násobek modelové změny ročního globálního teplotního průměru. Jedním z rozhodujících důvodu, proč byla snížena horní mez růstu teploty v regionálním scénáři ve srovnání s výsledky analýzy trendu teplotních řad, byla skutečnost, že změny zimního průměru teploty se z pohledu dnešních znalostí jevily jako příliš vysoké. K roku 2030 a pro střední citlivost GCM (2.5 °C) činí pak dolní, resp. horní odhad změny ročního průměru přízemní teploty v ČR 1,3 °C. resp. 1.8 °C. Vliv aerosolu nebyl opět uvažován.

 

Rozdíl ve velikosti oteplení mezi západními Čechami a východním Slovenskem by neměl přesahovat 0,3-0,4 °C v rovnoběžkovém směru a většinou ještě menší by měl být v poledníkovém směru. Vzhledem k tomu, že modely dávají posud různě orientované horizontální gradienty teplotních změn, je v této fázi scénáře předčasné uvažovat v různých lokalitách ČR různou hodnotu oteplení. Další upřesnění si vyžádá velmi podrobnou analýzu očekávaných změn cirkulace, pro kterou zatím chyběly podklady.

 

Ve zvýšené míře se rozptyl získaných výsledku projevuje u odhadu změn průměrné teploty jednotlivých sezón. Podle GCM jsou pro rok 2030 odhadované hodnoty oteplení pro oblast bývalé ČSFR následující:

 

Zima: 2,5 °C (dolní odhad 2,2 °C, horní odhad 2,9 °C)

Jaro: 2,0 °C (dolní odhad 1,7 °C, horní odhad 2,2 °C)

Léto: 2,1 °C (dolní odhad 1,7 °C, horní odhad 2.5 °C)

Podzim: 2.3 °C (dolní odhad 1,8 °C, horní odhad 2,6 °C)

 

Zesilování skleníkového efektu atmosféry by bylo na našem území spojeno se závažnými změnami všech tzv. účelových charakteristik. Výsledky jsou ilustrovány na třech vybraných charakteristikách pro zimní a letní období. Letní období je charakterizováno počtem dnu s průměrnou denní teplotou 15 °C a vyšší, reprezentující teplotně vymezené letní období, dále sumou aktivních teplot ze dnu s průměrnou denní teplotou 10 °C a vyšší (teplotní výraznost hlavního vegetačního období) a konečně počtem letních dnů. Pro zimní období uvádíme jako charakteristiky drsnosti zimy počet dnů s průměrnou denní teplotou 0 °C a nižší a jim příslušnou sumu záporných teplot, z charakteristických dnu pak počet mrazových dnů. Největší relativní vzestup hodnot letních charakteristik vykazují stanice ve vyšších polohách, naopak stanice v teplých oblastech mají vzestup nejnižší. Tak například počet letních dní se zvýší do roku 2030 oproti současnému stavu o 19,8 % ve Znojmě - Kuchařovicích, o 20,9 % v Praze-Karlově, ale v Přibyslavi už o 32.2 %. Kolem roku 2030 by byla např. průměrná hodnota počtu letních dnu v Chebu stejná jako dnes v Táboře a v Praze-Ruzyni by byla vyšší než v současnosti má stanice Znojmo-Kuchařovice nebo Holešov. U zimních charakteristik s rostoucím teplotním průměrem změny klesají, a to tak, že k největším relativním změnám dochází obecně na teplých stanicích, k nejmenším na studených a ve vyšších polohách. U sumy záporných teplot by došlo např. na stanici Praha-Karlov do roku 2030 ke snížení o 71,9 % oproti současnému stavu, v chladnějším Husinci pouze o 51.4 %. U několika teplejších stanic se zde setkáváme s tím, že se již mohou vyskytovat roky. kdy denní průměrná teplota v zimním období bude větší než 0 °C.

 

Přes všechna zjednodušení použitá při výpočtu výše uvedených odhadu je tedy zřejmé, že globální změna se muže na našem území projevit velmi vážnými změnami teplotních charakteristik. V rámci zpracování regionálního scénáře byl též studován vliv na vodní režim. Na území ČR dojde pravděpodobné k výraznějšímu útlumu srážek v jižně situovaných partiích, a to ve vegetačním období. Zvýšení teploty o 1 °C oproti dnešnímu stavu by mohlo korespondovat zmenšení odtoku o 6 až 20 %. Snížení srážek o 10 % by vyvolalo úbytek ročního odtoku o 40 až 70 %. Přitom růst výparu v podmínkách zvýšeného záření se odhaduje na 4 až 7 %. Závěry z těchto simulací však nelze zatím považovat za jednoznačné.

 

Změna srážek se bude nejvýrazněji projevovat na změnách odtoku. S předpokládaným poklesem vodnosti se budou vytvářet podmínky pro zhoršování jakostí vodních zdrojů zejména v suchých obdobích. Změní se i teplotní režim povrchových vod a s tím spojený výskyt ledových jevu. V měnících se odtokových poměrech se zpochybní použitelnost návrhových hydrologických veličin odvozovaných z dlouhodobých časových řad průtoku jako podklad pro plánování, projekci, výstavbu i provoz vodohospodářských staveb a jejich soustav.

 

Předpokládaný pokles srážek by se měl odrazit také ve zmenšené intenzitě obnovování zásob podzemních vod. Místně důležitým faktorem však při tom muže být vyšší citlivost těchto zdrojů k variabilitě srážek, na rozdíl od vody povrchové. Kritické by mohlo být, zejména pro vodárenské systémy, synergické zesilování škodlivých účinků sucha, zapříčiněné trvalým úbytkem podzemních vod. V ČR budou v období předpokládaného snížení srážek nepochybně využívány všechny disponibilní zásoby podzemních vod a jejich jednotlivé zdroje se budou navzájem ovlivňovat. Již dnes v některých oblastech převyšují odběry podzemní vody intenzitu jejich přirozeného doplňování.

 

V takovýchto případech muže být zranitelnost úbytkem podzemních vod v důsledku skleníkového efektu obzvláště výrazná. Zvýšenou pozornost v hydrologické bilanci za těchto podmínek si budou vyžadovat zejména nároky na zásobování obyvatelstva, průmyslu a zemědělství vodou v letních měsících.

 

Lze očekávat výskyt většího počtu povodňových situací a zvýšenou kulminaci povodňových vln. Tím se zvětší rozsah a stupeň ohrožení obyvatelstva a majetku v impaktní povodňové zóně. Vzhledem k častějšímu výskytu přívalových srážek bude zapotřebí udržet erozní činnost v rámci únosných mezí. Vhodná opatření by měla také zabránit tomu, aby se nádrže v důsledku intenzivnějšího transportu splavenin nezanášely a neomezovala se tak jejich funkce a životnost. Lze rovněž očekávat narůstání přívalových dešťů. Stávající městské odvodňovací systémy nebudou schopny tyto přívaly odvádět. Znečišťování řek může vzrůstat jako následek zmenšených průtoku v průběhu léta. Vyšší teploty vyvolají problémy s růstem mikrobiální aktivity. Vlivem rozšiřujících se procesu pudní mineralizace se budou uvolňovat dusičnany a další živiny, které se pak mohou snadno dostávat do povrchových recipientu. Rovněž změny ve využívání krajiny s cílem zvýšit zemědělskou produkci by mohly rozšířit problémy s dusičnanovým znečištěním. Vzrůst kyselosti se bude projevovat především u zimních srážek.

 

Většina existujících hydroenergetických systémů bude ovlivněna změnami teploty. srážek a říčních průtoku. Následkem menších průtoků poklesne výroba energie v hydro centrálách především v letních měsících.

 

Změna klimatu bude mít nepochybně značný význam pro řadu odvětví národního hospodářství. Především bude ovlivněno zemědělství.

 

Mezi potenciálně nejvýznamnější znaky očekávané klimatické změny ve vztahu k zemědělství patří obecně změny klimatických extrému, oteplování vysokých zeměpisných šířek, posun oblasti monzunových srážek směrem k pólům a redukce zásob půdní vláhy ve středních a nízkých šířkách. Se zvýšením teplot lze očekávat prodloužení vegetačního období v oblastech, kde je zemědělský potenciál momentálně limitován nedostatkem tepla, a tedy i odpovídající meridionální posun teplotních hranic (daných např. sumou efektivních teplot) směrem k pólům. Vzestup průměrné roční teploty vzduchu o 1 °C by měl vést k posunu teplotní hranice pro pěstování obilovin ve středních šířkách severní polokoule o 150-200 km k severu a výškovému zdvihu o 150-200 m. To se samozřejmé týká i České republiky.

 

Zatímco očekávané oteplení může na jedné straně rozšířit hranice potenciálního obilnářství a pícninářství, na druhé straně může mít za následek redukci potenciální úrodnosti v klíčových oblastech současné produkce, protože vyšší teploty podporují rychlejší zrání a zkracují období naplňování zrn. Významným dodatečným efektem je také redukce zimního ochlazení, neboť mnoho kultur mírného pásma potřebuje období nízkých zimních teplot bud k začátku nebo urychlení klíčeni.

 

Pravděpodobně nejvýznamnější důsledek klimatické změny pro zemědělství by mohl vzniknout ze zvýšení potenciální evapotranspirace, podmíněné vyšší teplotou vzduchu a povrchu pevniny. Dokonce i v tropech, kde by mělo být očekávané zvýšení teploty menší než jinde, budou významné ztráty vlhkosti z rostlin a pudy. To může být sice poněkud kompenzováno zvýšením vlhkosti a oblačnosti během období dešťů, ale v období sucha se tento efekt bude projevovat v plné míře. Pro oblast České republiky je možno pravděpodobný dopad změny klimatu na zemědělství odhadnout na základě závěrů regionálního klimatického scénáře. Limitujícím faktorem pěstování jednotlivých zemědělských kultur v České republice je teplota vzduchu, podmiňující jejich rozsah a výběr pro pěstování v určité oblasti. Očekávané zvýšení teploty vzduchu vytvoří potenciálně lepší možnosti pro teplotně náročnější kultury.

 

Oteplování bez vzestupu srážek však znamená zhoršování vláhových podmínek a rozšiřování výsušných oblastí, zejména na jižní Moravě, ale i v Polabí a v západních Čechách. Možný pokles letních srážek pro zdvojnásobení CO2 a růst potenciální evapotranspirace v nížinných polohách může do budoucna ještě zvýšit již dnes významný vláhový deficit a posunout ho do větší nadmořské výšky.

 

Krupobití a přívalové deště patří sice mezi extrémní meteorologické jevy s lokálním dosahem, avšak s katastrofálními účinky v místech svého výskytu. Odhady změn pravděpodobností jejich výskytu pro období očekávaného oteplování sice chybí, protože však souvisí s termickou instabilitou atmosféry, měla by jejich četnost spíše vzrůstat.

 

Energetika, jako největší producent skleníkových plynů, bude hlavním sektorem, který se bude moci účinně podílet na opatřeních snižujících rizika klimatické změny. Odhlédneme-li od snižování objemů výroby, bude dosahovat snížení emisí skleníkových plynů zaváděním technologií, které produkují nižší množství skleníkových plynu na vyrobenou jednotku energie. V této souvislosti budou celosvětově sledovány cesty zvýšení bezpečnosti jaderné energetiky a co nejširšího využívání vodní, sluneční a větrné energie. Pro ČR jako jednoho z největších producenta efektivního CO2 na jednoho obyvatele mají uvedené přístupy mimořádnou důležitost. Přijatá regulační opatření se významné dotknou také těžkého průmyslu. Mělo by dojít k mezinárodnímu předávání nových technologií šetřících životní prostředí. Významným faktorem se stane efektivnější využití energií v ocelárnách a slévárnách kovu a v dalších odvětvích průmyslu. Zájem o snižování emisí skleníkových plyna by mohl rovněž urychlit technická řešení zásobníku energií a preferovat průmysl využívající "čistých technologií“. V zásadě je možno vyslovit domněnku, že průmysl bude schopen, pokud bude mít dostatek času a kapitálu, přizpůsobit se globálnímu oteplení bez závažných problému. Je třeba, aby odborníci z dotčených průmyslových oborů začali možné dopady včas analyzovat a aby hledali dlouhodobá řešení, která budou vhodná pro očekávané změněné podmínky.

 

Člověk jako biologický organizmus má vysokou schopnost adaptace na změněné ekologické podmínky. Pro úspěšnou adaptaci potřebuje však dostatečně dlouhou dobu, řádově tisíciletí. Rychlost očekávané klimatické změny neposkytne potřebně dlouhou dobu pro adaptaci lidstva nově se vytvářejícím podmínkám životního prostředí. Lze proto očekávat, že zvýšený počet období horka zvýší riziko onemocnění spojených s vyššími teplotami. Zvýšení průměrné teploty Země a degradace ozónové vrstvy povedou ke zhoršení kvality ovzduší ve většině silně zalidněných a znečištěných městských oblastí. Změny rychlosti fotochemických reakcí v ovzduší, vyvolané klimatickou změnou, mohou vést k nárůstu koncentrací atmosférických oxidantů negativně působících na lidské zdraví. Vzniká rovněž nebezpečí, že vzrůst toku ultrafialového záření vyvolaný zeslabením ozónové vrstvy povede ke zvýšení výskytu rakoviny kůže, šedého zákalu a oslepnutí. Nebezpečí rakoviny kůže bude výraznější u obyvatel žijících ve velkých nadmořských výškách. Dalším nebezpečím je rozšíření nemocí přenášených moskyty a jiným hmyzem z tropů k pólům. Toto nebezpečí se dotýká i ČR. Na zdravotní stav může negativné působit také zhoršená kvalita pitné vody zejména na místech s celkovým nedostatkem vody. Očekávaná změna klimatu se dnes považuje za vůbec nejvážnější ohrožení životního prostředí, a to v globálním měřítku. Reakcí na toto ohrožení je rozsáhlá mezinárodní aktivita, kterou můžeme charakterizovat v několika bodech:

 

1. Již více než deset let pracuje Světový klimatický program, velice rozsáhlý soubor projektu Světové meteorologické organizace ve spolupráci s mnoha dalšími mezinárodními organizacemi (UNEP, UNESCO atd.).

 

Činnost tohoto programu nejvíce přispěla k vytvoření souhrnné studie o klimatické změně (IPCC - Intergovemmental Panel on Climate Change, Mezivládní panel pro zménu klimatu), a tím položila solidní základy pro mezinárodní dohody, které vyústily v Rámcovou úmluvu o změně klimatu.

 

2. Úmluva byla otevřena k podpisu na Konferenci Spojených národů o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v červnu 1992. Po celý rok ji podepisovaly další státy. které připojovaly své podpisy k původním signatářům z Ria. Poslední zemí, která se vydaném termínu rozhodla jako 166. přistoupit k Úmluvě, byla 18. 6. 1993 Česká republika. Do stejné doby ratifikovalo Úmluvu 26 států. Po padesáté ratifikaci (očekává se v r. 1993) vstoupí Úmluva v platnost a bude otevřena cesta k uzavírání protokolu, které budou obsahovat konkrétní závazky jednotlivých zemí nebo skupin zemí. Obecně se předpokládá, že přijatelným cílem pro první etapu bude stabilizace emisí CO2 v roce 2000 by jejich objem v celosvětovém měřítku neměl překročit úroveň roku 1990.

 

Mezitím již mnohé země, například řada evropských, včetně Evropského společenství jako celku, ohlásily své konkrétní závazky, v některých případech jdoucí za uvedený obecný cíl.

 

3. V současné době se mezinárodní úsilí soustřeďuje především na přípravu skutečně vážných akcí na odvrácení nebo zmírnění změny klimatu. Především je naléhavě třeba rozšířit dosavadní znalosti o klimatickém systému a o biogeochemických cyklech skleníkových plynu, aby bylo možno s větší spolehlivostí předpovídat budoucí vývoj za různých předpokladu. Ty se týkají vývoje světového hospodářství a přijatých opatření.

 

4. Celosvětová strategie odpovědi na hrozbu změny klimatu vychází z myšlenek trvale udržitelného rozvoje, to znamená takové koncepce hospodářského rozvoje a růstu, který šetří přírodní zdroje a neohrožuje životní prostředí. Ve vztahu ke změně klimatu se pracuje na dvou typech strategií: odvrácení změny a zmírnění jejích následků.

 

5. K odvrácení změny klimatu slouží v zásadě dva druhy opatření. Především jde o snížení emisí skleníkových plynu, zejména CO2 ze spalování fosilních paliv. Za druhé jde o zvýšení kapacity propadů CO2, zvláště vysazováním nových lesních porostu a ochranou stávajících.

 

6. Pro zmírnění dopadů je třeba studovat vlivy na jednotlivé regiony a na hospodářské sektory a učinit v rámci těchto regionu a sektorů potřebná preventivní opatření.

 

7. Klíčem k nejdůležitějším opatřením, to znamená ke snížení emisí skleníkových plynu, je snížení spotřeby fosilních paliv jako primárních energetických zdrojů. Rozhodující roli zde hrají moderní účinné technologie, které vedou k pronikavému snižování energetické náročnosti při veškeré hospodářské činnosti.

 

                                      

                                         Obr. 4  Boli navrhnuté konkrétne opatrenia na zníženie produkcie CO2

 

Chudší země, především rozvojové, nemají samy dost finančních prostředků na potřebná opatření, at už ve sféře výzkumné nebo nových technologií. Proto mezinárodní společenství mobilizuje finanční prostředky pro tyto účely. Jedním z mechanismu je globální ekologický ůond (GEŮ - Globál Environment Facility), jehož hlavním cílem je právě financovat opatření v souvislosti se změnou klimatu.

 

Hrozba změny klimatu se považuje za vůbec nejvážnější ohrožení globálního životního prostředí. Proto se mezinárodní úsilí zaměřuje právě na tuto oblast. Česká republika - navzdory relativně snadné splnitelnosti pravděpodobných závazku pro nejbližší budoucnost - je na tom v mezinárodním srovnání velmi špatně, protože naše ekonomika trpí neúměrně vysokou energetickou náročností, a navíc čerpáme energii ze zdrojů s nejvyššími emisními faktory pro CO2. Náš příspěvek k ohrožení klimatu můžeme odhadnout asi na1 % z globálního úhrnu, zatímco naše hospodářství přispívá k světovému hospodářskému výkonu méně než půl procent.

 

 

Porovnie správ NKP (scenárov) s aktuálnym vývojom klímy

(komentár k výberu)

 

Na porovnanie hodnovernosti správ NKP s aktuálnou klímou sme vybrali ako referenčnú stanicu Hurbanovo. Aj pozorovania na iných staniciach na území Slovenska však dokazujú, že sa otepľuje približne v takom tempe, ako predpokladal scenár z roku 1993 (na severe Slovenska sa javí trend otepľovania o niečo výraznejší). V Hurbanove sa do roku 2013 v porovnaní s dlhodobým priemerom 1901-2000 oteplilo viac ako o 1 °C, pričom pri súčasnom trende otepľovania (0,08 °C za jeden rok) je predpoklad, že do roku 2030 sa oteplí asi o 2,0 až 2,5 °C, čo je v predpokladanom intervale (1,8 až 2,7 °C). V súčasnosti teplota fluktuuje okolo 11 °C, čo rovnako zodpovedá trendu (obr. 5). V celkovom trende nie sú zahrnuté fluktuácie, priemerná ročná teplota teda bude aj naďalej kolísať, aj keď sa bude pohybovať už prevažne nad  dlhodobým priemerom 1901-2000 ( 9,9 °C) a bude mať stúpajúci trend. Priemerná ročná teplota pod dlhodobým priemerom sa naposledy vyskytla v roku 1995.

 

                  

                    Obr. 5 Chod priemernej ročnej teploty vzduchu a predpokladaný teplotný trend v Hurbanove do roku 2030

 

 

 

Materiál pripravil:  Pavel Matejovič