„Šestý den Týdne nenávisti, po průvodech, projevech, po všem tom

křiku, transparentech, plakátech, filmech, výstavách voskových

figurín, po víření bubnů a vřeskotu trubek, dupotu pochodujících

nohou, rachotu tankových pásů, po všem tom řevu letadel

jednotlivých perutí, po dělostřelbě, po šesti dnech, kdy se velký

organismus křečovitě chvěl k vyvrcholení a všeobecná nenávist

k Eurasii vyvřela do takového deliria, že kdyby dav dostal do rukou

dva tisíce eurasijských válečných zločinců, klen měli být veřejně

pověšeni v poslední den Týdne, byl by je nepochybně roztrhal na kusy

— právě v tomto okamžiku bylo oznámeno, že Oceánie vlastně nevede

válku s Eurasii. Oceánie je ve válce s Eastasií. Eurasie je spojenec.

   Samozřejmě ani slovo o tom, že došlo ke změně. Bylo pouze dáno

na vědomí, zčista jasná a všude naráz, že nepřítel je Eastasie a nikoli

Eurasie. Winston byl na demonstraci na náměstí ve středu Londýna

právě ve chvíli, kdy se to stalo. Byla noc a bílé tváře a červené

transparenty zalévalo sinalé světlo. Na náměstí se mačkalo několik

tisíc lidí, mezi nimi sevřený šik dětí v uniformách Zvědů. Na tribuně,

potažené červenou látkou, stál řečník Vnitřní strany, malý hubený

člověk s neúměrně dlouhýma rukama, velkou holou lebkou, z níž

splývalo několik rovných pramenů vlasů, a pronášel slavnostní řeč

k zástupům. Vypadal jako Rumpelstiizchen z německé pohádky, celý

zkroucený nenávistí, jak jednou rukou svíral mikrofon a druhou

obrovskou tlapou na konci kostnaté paže hrozivě chňapal do vzduchu

nad hlavou. Jeho hlas v ampliónech kovově chrlil nekonečný seznam

ukrutností, masakrů, deportací, lživé propagandy, neoprávněných

agresí, porušených smluv. Bylo téměř nemožné poslouchat ho a nedat

se nejdřív přesvědčit a potom propadnout zoufalství. Každých pár

minut zuřivost davu kulminovala a řečníkův hlas utonul v řevu

divokých šelem, který se jako nezadržitelný příval valil z tisíců hrdel.

Nejdivočejší skřeky pocházely od školních dětí. Když už projev trval

asi dvacet minut, vběhl na tribunu posel a vložil řečníkovi do ruky

útržek papíru. Ten ho rozbalil, přečetl a ani svůj projev nepřerušil.

Nic se nezměnilo, ani v jeho hlase, ani ve vystupování, či v obsahu toho co

říkal, ale najednou byla jména jiná. Davem projela vlna porozumění

beze slov. Oceánie je ve válce s Eastasií! V příštím okamžiku nastal

mohutný pohyb. Plakáty a transparenty, jimiž bylo náměstí vyzdobeno,

jsou nesprávné! Na dobré polovině z nich jsou nesprávné tváře To

je sabotáž! Goldstemovi agenti zapracovali! Došlo k rozběsněné

mezihře v níž se strhávaly plakáty ze zdí, transparenty se rvaly na

kusy a dupalo se po nich. Zvědové předváděli pravé divy, jak šplhali

po hřebenech střech a odřezávali vlajky, které se třepotaly z komínů

Za dvě, tri minuty bylo po všem. Řečník stále ještě svíral mikrofon

ramena nachýlená kupředu, volnou rukou chňapal do vzduchu a bez

přerušeni pokračoval v projevu. A po další chvíli dav zase zařičel

divokým, zuřivým řevem. Nenávist pokračovala přesně jako předtím

jen terč se změnil.                                    

    Při pohledu nazpět Winstonovi nejvíc imponoval fakt, že řečník

přehodil výhybku z jedné koleje na druhou doslova uprostřed věty

a nejen ze se neodmlčel, ale ani nenarušil skladbu věty. V té chvíli ho

vsak zaměstnávaly jiné věci. V okamžiku, kdy došlo k tomu chaosu

a strhávaly se plakáty, mu nějaký muž, jemuž neviděl do tváře

poklepal na rameno a řekl: „Promiňte, neztratil jste aktovku?“

Aktovku si od něho vzal roztržitě, beze slova. Věděl, že uplynou dny

než bude mít příležitost se do ní podívat. Hned po demonstraci šel

přímo na Ministerstvo pravdy, i když bylo už skoro třiadvacet hodin

Šlo tam cele osazenstvo Ministerstva. Příkazů, které už přicházely

z obrazovky a volaly do práce, nebylo ani zapotřebí

   Oceánie je ve válce s Eastasií; Oceánie byla odjakživa ve válce

s Eastasií. Velká část politické literatury z posledních pěti let byla teď

zastarala. Zprávy a záznamy všeho druhu, noviny, knihy, pamflety

filmy, zvukové nahrávky, fotografie - to všechno se muselo

bleskovou rychlostí opravit. I když nebyla vydána žádná direktiva

vědělo se, ze šéfové Oddělení chtějí, aby do týdne nezůstala nikde ani

zmínka o válce s Eurasii nebo o spojenectví s Eastasií. Byla to záplava

práce, protože pozůstávala z procedur, které nemohly být nazvány

pravými jmény.“

 

G. Orwell: 1984. Naše vojsko, Praha 1991, s.120-121.